Teď v soumraku tom sama kráčím žitím,

Teď v soumraku tom sama kráčím žitím,

a jediného nemám přítele,

ač každý práh jsem okrášlila kvítím,

přes který vešla jsem tak nesměle.

Jak poutník jdu, že sama jsem, to cítím –

trn bodá mne jak ostří ocele,

krb vyhas' můj – v něm oheň nerozsvítím,

chlad vane z všeho v noci setmělé.

Co ještě chci? Vím, právo nemám víc

ždát od osudu štěstí. Jenom mír

a věčný klid. Šel život zase kolem,

já zavolat jej chtěla, „Zůstaň!“ říc' –

rty zmlkly – duše hledíc na vesmír,

že pozdě je, se chvěla náhlým bolem.