TEDEUM.

Kdo budí mne? Tma nad Tiberou leží.

A ticho... šelest... opět... příšera

mne lekat chce snad? A čí žhnou tu oči?

Ve jménu Páně, zpátky do šera!

A chvějící se rukou kříže dělá

a oči poulí na stín plouhavý.

„My, svatý otče, z velké dálky jdeme,

z Francie, kacíř kde bit rouhavý.“

A druhý hlasem papežovi známým

šept přidušeně: „pravdu řekl jen.“

Zív papež Řehoř. Protáh staré tělo

a zlostně brouk: „proč rušíte mi sen?

Dost času přec, až ranní slunce zaplá

nad Petrského chrámu kopulí

a k velebné té hymně země zbožné

nádhera nebes zas se přitulí.“

A šedou bradu suchou rukou prohráb:

„nu, rcete, co vás hnalo za noci

do mojich komnat? Radovat se mám dnes,

či z nouze mám vám opět pomoci?

Mé pokladnice rozhlodaly myši,

kdo zlato chtěl by, v prázdno zaloví,

jen stesky, vzdechy mé mne krmí stádo

a každý slib je hodně jalový.“

Z dvou stínů jeden do vousů se usmál;

Flavias Ursin. Vážně hlavou kýv.

– On věděl, papež jak by tiskl, že lže,

však zdraví svého byl vždy pamětliv.

Kdo nesouhlasil, často umřel náhle,

kolika jakás, zničen do rána,

kdo v noci spát šel jako ryba zdravý,

Borgiův recept? Aqua tofana?

„Z Francie posel?“ „Ano, otče svatý.“

„Z té země věru malou radost mám,

král Francouzů je slaboch, hříčka větrů

a Hugenoty marně proklínám.“

„Už marně nikoli“ – děl posel šeptem.

„Že nikoli? Nu, tedy mluvte přec!

Zda Francie král rozum náhle nabyl,

či kacíři v náš vešli ovčinec?“

„Už tisíce jich vychladlo tam v těch dnech,

jsou mrtvolami škůdci zavilí,

chvěl vzduch se jejich stenem, jejich krve

ulice všecky už se napily.

Na dvacet tisíc kacířů tam zbito

jen v jedné noci: Anděl s mečem šel

před věrnými a mocně bodal, stínal,

kdo nebyl z nás, už navždy oněměl.“

„A král dal souhlas?“ „Ano, otče svatý,

duch milosti jej přece osvítil –

Hossana zvolej, kdo máš lidská ústa,

Pán chtěl to všecko a Pán s námi byl.“

„A Coligny? Jenž jejich pavezou je?“

„Byl kdysi, není. Mrtev Colini.“

A: „mrtev, mrtev! Colini je mrtev!“

zavýskl papež tichých do síní.

Na nohy skočil. Sem tam jizbou běhal

šílenou téměř opit radostí

a křičel, smál se: „Colini je mrtev!“

Smích zařezával všem se do kostí.

Na východě pak jasný paprsk zaplál

a v Říma ulicích zněl divný šum.

A zvony duněly a kněží hřměli

to bartolmějské hrozné Tedeum.