Tehda a dnes.

Z pod kopců Palavských ohromný valil se voj,

ve ržání komoňů válečných, v hrčení vozů

vojenská vpadala píseň,

hlomozná, z hluboka vyšlá a k nebesům vzpjatá,

ač slunce pražilo, neumlkávající,

bouřlivá, jako když zaduní hromy a blesky,

zčernalou oblohu ožehnou, od lesa k lesu

divoký vichor když s úpěním letí.

Napřed jdou podjezdy, vousatí jezdcové s kopím,

pavezu na ruce, po boku tulichy, meče,

harcují koněberkové,

za nimi práčata v hustých se šinou v před proudech,

podobna tykadlům brouka jsou obrovitého,

za nimi burácí husitské vozy.

U pušek střelci jdou, cepníci spájejí řadu,

na koni vysokém harcuje olbřímí hejtman

a za ním korouhve dují,

za ním jak lavina valí se táborské vojsko.

V padolech rakouských zdivení Němčíci hledí,

Noe jak patříval na vody, rostoucí valem

pod archou ochrany. Českého dráždili muže,

vnikali do jeho državy na lup a bili,

co přišlo pod ocel, pálili hrady a města,

i Prahu samu šli navštívit ohněm.

Sám Pipo z Ozory vedl je tenkráte na lup

a Zigmund s Uhřaty, ze Saska přijeli jiní,

přijeli ze Slezska i z Durynk přijeli mnozí,

Praha však zdržela náraz.

Trocnovský na hoře Vítkově okopán valem,

tři sruby vypjaté, kolem nich cepníků zástup.

A pole Špitálské pokryté Němců je trupy.

Vojna pak hořela, Zigmund se spálil.

A nyní Čechů se přivalil veliký zástup,

Rakouské na nivy vytáhli, odemstit křivdy,

před nimi hrůza jde perutí divého větru,

neboť se naplnil zákon:

za zub nechť zub je ždán, za oko oko, krev za krev!

Němčíci prchají kvapem,

jim v patách burácí vzdouvavá husitská píseň!

A přešly věky. Češi daně platí,

do Vídně táhnou-li, tož zkrotlí táhnou,

na odvetu vždyť nesmí vzpomínati,

po řádech kdo a po dietách prahnou!