Teký chodská.

Tak huž stát náš máme,

staví se ha bílí,

hale na Chody ste

při tom zapomíli;

na ty, co hlídali

každou branku v hvozdě –

haby, až se zpomí,

nebulo jen pozdě!

Myslíte, že šecko

sou kontrachty míru,

hale my strach máme,

že to jen hrst pyjru.

Šak ty perkameny

náše teký vzeli,

fik, fik, jednim rázem

přestříhli je celý.

Že sme přečkáli tu

i ty Lomikary,

nic nám nezpomohly

perkameny starý,

hale že sme míli,

huž v tý starý době,

jiný, eště lepčí,

skrytý šichní v sobě.

Ha na tich tám stálo,

že my věrni rodu

krev ha život dáme

za řeč, za svobodu;

ha to náše srce

na krvavyjch tkaních

visílo tám samo

jako pečet na nich.

Němec povalenyj

líže sobě rány,

hale až von stane,

zabouchá nám v brány;

bure mstít se krutě,

bure mstít se prudce,

proto psa jen k boku

ha ten čakan v ruce!

Šak se hubráníme,

ajť i chtivyj vraždy,

perkamen náš v sobě

bure-li mít každyj,

nedá-li se zmiklat

léčkou hani svodem,

bure-li z nás každyj

v našom státě Chodem!