Telegrafní tyč.

Hleď, ženo, telegrafní tyč,

již pevně v zemi upjal rýč,

se zvedá nyní k azuru

v červánku ostrém purpuru.

A na ní jak kaštanů květ

běl porcelánu zříš se skvět

a kol těch květů dráty zní

jak včel a čmelů bzučení.

Tak dál se nesou vzduchem tím,

od města k městu povětřím,

dva lidi pojí vzdálené

na stisk jednoho ramene.

V nich obchod, láska, povinnost

i zášť i soucit má svůj most,

toť lyra, s kterou srdce ruch

a lidský hraje bouřný duch.

Nad naší hlavou výš a výš

se vznáší život v jasnou říš,

přes naše srdce znavená

zní cizí píseň plamenná.

Ta píseň lásky, života,

jež celým světem kolotá,

ta duše lidstva, ideál,

jenž stále k světlu dál jde, dál.

My budem spát, a přes hroby

zas v nové spjata podoby

ta lepší lidstva budoucnost

si zlatý sklene most.

Zas kráčím dál, ta píseň zní

jak srdcí v lásce souznění,

a jako věčna vážný spád

tu píseň slyším dále hrát.