TĚM, KDO BOJOVALI ZA NÁS.

Co věků jak strhaných mračen

se muselo vyzuřit na české luhy,

než padáním hvězd

a příšerně krvavým úsvitem značen,

jak nebeský zázrak směl branami duhy

den svobody slavit k nám vítězný vjezd!

Co zápasů ducha i těla

své čepele křížilo smrtnými blesky

vždy v dějinách Čech,

než křivda, saň potvorná, vykrvácela,

duch Husův, duch spravedlnosti, duch český

než paprskem šlehl v děj národů všech!

Jak otrockou připoután páskou

sta let k patě tyranů Čech musel býti,

jak deptán i klet,

až k svobodě zaplál tak všemocnou láskou,

že mučen, že ortelován raděj mříti

chtěl za ni, než vrátit se v porobu zpět!

Kal hanby, jed potupy lživé

nás musely hyzditi před světa zraky

až do chvíle té,

kdy praotců sláva zas v obnově živé

se zrodila vnukům a vtiskla jim znaky

své cti, z duše dědiců nevypleté.

Dnes, včera, vy – v bojích zas prví,

jichž ostří vás vraždilo dvojsečně řezké,

vy obětní lvi,

vy do knihy slávy jste vlastní svou krví

dnům budoucím vepsali jméno zas české,

vy vracíte mu, co mu Bůh dal, jen vy!

Váš meč přeťal okovy rzivé

i přísahy násilím vecpané v ústa –

čest za taký ráz!

Jím vtělena’s, myšlenko česká, ó, dive!

Jím v pevnější řetěz kov srdcí nám srůstá

a přísaha božštější jednotí nás.

Den přišel – den splněné vůle!

Ten po roce štěstí dnes příštímu jásá:

Jsme svobodný kmen –

a přítelkou, sestrou jest nám světa půle,

jest nad námi mocí jen právo, a spása

vždy v pravicích vlastních nám rozkvete jen.

Den osvobození se ročí!

Ó, rekové! Zvroucnělé k vám naše díky

ať velebí vás!

Vrah soused nechť zle proti Čechii sočí,

chcem všichni být vašimi soubojovníky,

bok po bok se v živou k vám zařadit hráz.

Nechť nepřátel zloba se vzteká,

v šik ulitý splyňme: co vojsko, to národ,

co národ, to voj!

A svornost ves národ-li ucelí v reka,

nechť chrlí naň záští svůj sykot a hárot,

on s sebou své vítězství ponese v boj.