TĚM, KTEŘÍ NEJDOU

Vy, již jste vzdáleni, vy, již jste v cizím kraji

dnes, zítra, ještě mnoho dnů,

vy, jež hluk nevítá, k nimž davy nejásají,

vy, kterých možná neshlédnu,

když bitva utichla, poslední bojovníci,

když každý vrací se, poslední vzdálení:

jak často na vás vzpomenu si snící,

a rmut se mísí do snění.

Vy zříte jenom běl a krev snad v této běli

a sníh a sníh a sníh a sníh.

A snad vám připadá, že na vás zapomněli,

rekové plání sibiřských.

Vy zříte jenom dál a dál to celých světů.

V tu dálku zříte sklíčeni.

A snad vám připadá, že radost ochladne tu,

vyprchá časem nadšení.

A než se vrátíte, že vše, co krásné, mizí,

neb vrátíte se poslední.

Až domů přijdete, že budete jak cizí,

hrdinství též že zevšední.

Ó, chvíle, neprchej! v tu chvíli chtěl bych volat,

a pro vás zastaviti čas.

Žár v srdci planoucí, ten nesmí doplápolat,

vyhasnout nesmí v očích jas.

Okno jsem otevřel a slyšel: Praha jásá.

A hlavu vyklonil jsem ven.

Je chvíle opojná, vše vzrušení a krása,

a přec jsem zamyšlen.

Ti, které vítají, si dobře vysloužili

ten jásot, který hřímá k nim.

Leč slzy, které oči zarosily,

platí vám vzdáleným.