TĚM, KTEŘÍ TRPĚLI...

V malicherné půtky komáří,

do skřehotu svárů ješitných

poplach udeřil – – A šílený

jezdec na vraníku, v ruce meč

nahý jako plamen krvavý,

přes vlasti se pustil, přes města,

přes pole a vody, přes lesy –

posel těch, již někde myslili,

čas že zopakovat dějiny.

Bez velikých mužů národy

jsou jak sžaté klasy na mlatě.

Klasy ležely. Ráz cepů zní

pod kopyty koně, bijících

venku, tam kdes v dálce ve frontách

i zde doma. Smutek hrobový

v stopách jezdce. Nerudovu, hle,

vidím Matku sedmibolestnou,

vyvyhrožovanou oddanost,

pod křížem třmí něma, bez hlesu,

trpí tiše, zuby zaťaty.

Úsměv zhasl, modrá obloha

jako šedý cár se roztáhla,

černě slunce svítí, nehřejíc.

Bubny bijí, duní pochodem

hory doly, Hlad a Zima to,

Mor a Smrt jdou po párech.

Z věcí, ze slov, z činů vane mráz.

Sázka o život je národů.

Do cel mřížovím ni hvězdička

nesvítí a též ne do srdcí.

Otázku kdos vyťukává zdí,

marně čeká na ni odpověď.

Sázka o život je národů,

není slova: milosrdenství.

Pradávná lid hledá proroctví,

kombinuje klamnou útěchu,

ale v sluch mu stále doráží

biče svist, ten strašný biče svist

záhadného vozky, kterak že

přes most pojede prý práskaje...

Zraky hledí do tmy mřížemi,

tam i tu, neb všude mříže jsou,

uvidí-li ve tmě hvězdičku,

jednu, jedinou – jen jedinou!

Ale v krvi, jak ti tepnami

horce bije, hlas se ozývá,

slavný hlas, jímž krev jen hovoří,

že je třeba lázně očistné

v ohni utrpení, bys byl ocelí

krví kalenou, v hráz prahorní

ztuhl vůlí, sám tu stoje, sám,

bratří nedbal nespolehlivých,

v sebe opřel se, jak bez podpor

prastarý dub stojí na mýti,

v sebe sám, jen sám, jak’s vždy byl sám.

Moc, ta nalíčená koketa,

empirová kráska chytrácká,

dostaveníčko má večerní

s mužem, jenž se Právo jmenuje.

Důvěřuj, když byl bys mužem tím,

máš-li srdce čestné, odoláš,

jsi-li k lidství zrozen, odoláš,

je-li člověk v tobě, odoláš,

jsi-li atom předků, odoláš.

Hysterická řeč – a koketa

posledními zuby zaskřípá.