Těm, kteří truchlí.

Po listu list už s větví spad’

a od hor táhne mrazný chlad

a klátí větve sem a tam. –

A tys že zůstal v světě tom,

jak opuštěný v poli strom

tak sám a sám?

Co truchlíš? – Nebe není dál,

než když tu jarní větřík vál

a v koruně ti zpíval pták,

a hvězd, co nebem plálo jich,

tys kvetoucích měl na větvích,

ach sněžných tak!

Co truchlíš? O co dál ti zem,

než bude s jara květům všem?

– tvůj spadlý květ už tich v ni leh’ –

jdi za ním. – Zdali o dvé stop

má nebi blíž a dál má v hrob

kdo z lidí všech?

Na hrobech stojíš; – v tvůj se rov

též někdo schýlí beze slov,

– k těm němým ústům, kde je klid; –

a také on se utiší

jak ty, až věčnost uslyší

z nich promluvit.