Těm, kteří zradili. (II.)

A muž, jenž zapřel svoje touhy čisté

a velký, jasný cíl,

též říká sobě, jiným: „Vizte,

já kdysi mužem byl!

Reakce dávno přišla ovšem nutná,

blouznivý zmoudřel cit.

A prapor věc je, jež je příliš smutná:

jíst nelze jí ni pít...

A v chladné zimě ani nepřikryje.

Z ní těžko dělat podušku.

I nocleh na praporu obtížný je,

líp spí se hanby na lůžku.

Zní hlasy druhů odumřelých echem.

V jakou to temnou vešli sluj?

Já za cílem šel, dnes jdu za prospěchem.

Můj bůh je prospěch můj...

Veškerou přítěž vhodno záhy střásat,

je život jinak spsut

Já zřek’ se touhy, boje, víry, zásad

a dím, neznaje stud:

Mne pro principy marně získáváte,

nač se slovy si hrát?

Nač problémy? Je jediný: co dáte

a co já mám vám dát!

Mám taxu svou. Nuž mluvme o ní, braši.

Nechodím horkou před kaší.

Čin čestný levný. Bezectný je dražší.

A nebezpečný nejdražší.

Leč když jsme shodni a když ruka v ruce

a litkup možno pít,

vzpomenu: byl jsem mužem revoluce,

toť zvláštní cit.“

A muž ten prodajný, jenž kde komu se dává

a žije ze lží, ze svých zrad,

„Já byl jsem čestný,“ náhle vzpomínává.

„Já bil se jedenkrát!“

Toť okamžik, kdy minulost se vrací.

Co sen vám nevrátí?

Pak přijde večer. Křídla svěsí ptáci.

Muž jde se prodati...