TEMNÁ BÁJ

Ve větru, jenž rozpjal klín plachet svých,

vlas břízy poletá svislý...

Na horách zdaleka leskne se sníh

a mně tak teskno je v mysli!

Vidím tu chaloupku na podhoří,

mhla stáhla loktušku nad ní,

do sněhu divže se nezaboří

dveře a okénka zadní.

Za stolem sedím sám; na trnoži

dlí noha znavená spěchem –

„Nu, dítě, jak v tom jest vůle boží,“

hlas báby z koutku zní vzdechem.

Ticho je zase a ve náručí

sny staré hlavu mdlou vábí,

tmou sotva zdaleka sem zahučí

větru sten dutý a slabý.

Teď venku stočil se sníh v kotouč

a letěl pustými lady –

Nechcete, staruško, zapálím louč,

bude nám veselej tady!

„Netřeba, hochu můj, nech toho, nech,

světlo mi nepřidá klidu,

k čemu mám viděti v poslední dech

tu starou dědičnou bídu?“

Ticho zas, komůrkou sen se loudí,

stínem se v okénku míhá,

na víčka báby však nezabloudí,

v těchto již bledá smrt číhá.

Dřív jste mi pohádky povídala

– se rtů mi nesměle sklouzlo –

z každé se mladost má na mne smála,

jaká v nich krása a kouzlo!

„Těžké to, hochu můj, povídání,

když jest duch jako hrob prázdný...

Jen jednu pohádku mysl schrání,

pro děti ta jest a blázny!

Chceš-li ji poslechnout, nevyšší čas,

slyšíš, smrt na dvířka klepe, –

pojď blíž, ať pohladím tvář tvou a vlas,

tak se to umírá lépe!“

Sotva jsem ku loži starušky sed,

juž hlava v podušky sjela,

tluk srdce ztajil se – na skráních led,

ústa jen slabě se chvěla...

Byla to pohádka – či mroucí vzdech,

jímž s tělem loučí se duše?

U lože do jitra v bouřlivých snech

seděl jsem v nejisté tuše.

A než vzplál po třetí červánků nach,

na bábě mohyla hlíny;

chaloupky rodné jsem překročil prah

a posud nenašel jiný.

Teď kolem hřbitova krok můj spěje,

duch můj jak zimní luh prázdný,

hledím kol a tuším, život že je

ta báj pro děti a blázny!

Ve větru, jenž rozpjal klín plachet svých,

vlas břízy poletá svislý,

na horách zdaleka leskne se sníh

a mne tak teskno je v mysli!