TEMNÁ NOC

Dost bylo nouze, dost bylo úzkosti,

trpce jsme platili za své panství;

bezesná zima řezala do kostí,

úkryt náš změnil se ve vyhnanství.

Zhubeněli jsme jako zvěř do jara,

nosy nám čekáním špičatěly;

krkavec se jen o mrtvé postará,

my si jen zaživa hvízdat směli.

Byla to válka jako pro strašidla,

nebylo útoků, výprav, štvanic,

a když se slepá náhoda nabídla,

nestála bezzubá kořist zanic.

Měli jsme všichni Kainovo znamení,

nemohl nikdo z nás býti zabit.

Nelze však lidi, jsou-li už znaveni,

obratným úsilím někdy zvábit?

Vždyť přec i nepříteli se zalíbí

po vřavě zápasu moudré slovo!

Kdo ví, zda snad už nevznikly pochyby,

proč pole hájiti Nábotovo?

Nerušen spal jsem spánkem svým medvědím

uprostřed bahen a zlého bláta,

a když čas přišel, hledím či nehledím,

odkud a kam to kdo kolem chvátá.

Viděl jsem bílý točit se praporec

před mými strážemi u výpadu;

po dlouhé nudě ať mají radost přec,

snad jim ji ze zlosti nepokradu!

Ale co vidím, ďábel ať pochopí –

kdo chce kam, jde si už na vše strany –

není již války, blátivé zákopy

mrtvolným voskem jsou zarovnány.

Protírám oči, divná to věru věc,

tohle jsem neviděl ještě včera,

klamou mě smysly, jsem už snad umrlec,

vyštvou mě z pelechu do večera?

Od bídných psanců, ztracených, bez moci,

což míti netřeba dovolení?

Psanci jsou psanci, ale ne otroci,

třebas už do boje chuti není!

Oh, už to chápu; snadno se zalíbí

po dlouhém čekání moudré slovo;

nelze se divit, vzniknou-li pochyby

proč pole hájiti Nábotovo –

Ba ne, již nikdo, nikdo mě nevidí,

cenu již zrušili na mou hlavu;

netřeba proto hněvat se na lidi:

vzal-li čert víru, ať vezme slávu –

Hrdě jsme kdysi spálili lodice,

když jsme slib skládali ctný a smělý;

Achabe králi, tvá bude vinice,

odcházím nezajat, nepříteli!