TEMNO, ŠERO

Uhaslo v temnost vlahé okno cizí

a tiše načrtnutá stromu duše

v oddání mírném před ním náhle zmizí;

zmítáním marným napodobí hluše

stín zvonu starobylá ave jemná

na zemi, kde s ním šumí listů stíny

(v rozlitém stínu vlhkém listů stíny

jsou nezřetelnou částí všeho temna)

za větru, téměř téhož, jenž se chvěl

kdys ve vlas dávných mrtvých, zčeřený,

a ze rtů jejich v soumrak unášel

marnosti smírné šepot ztracený.