TEMNO – SVIT

Spor spolu vedou, co je světem svět.

Hned vítězí tmy a hned zase světlo;

kdo světlu chtěl, je zneuznán a klet,

co dračí křídlo temnot na zem slétlo;

leč znovu touží duch zem ozářit,

a s nocí den, smrt s životem se střídá,

zlo – dobro válčí, radost – trud, zdar – bída –

temno – svit.

Ahriman – Ormuzd: princip světa dvojí

od věku k věku, za noci i v jitru

v závodě stálém, zápase a boji,

a cítíš svár jich i v svém vlastním nitru.

Je třeba boje, by byl sladčí klid?

Je nutná tma, by slavněj plál den bledý?

Či ovládne svět jeden naposledy?

Temno? Svit?

V těch dumách kráčím lesem. Jaká krása

kol rozestřena! Na vrcholcích stromů,

na zemi, v tůni, ó, jak slunce jásá,

v proudech se lije, v sterém hraje lomu!

A vedle hned zřím stín se v hloubce tmít,

rozpínat peruť, krčit se a toulat,

a přec, ó, v jaký, hle, tu splývá soulad

temno – svit!

Rembrandte velký! Zde, ó, zde snad pouze,

kde zpívá jas a struny tmy se chvějí,

jsi učil se v své neobsáhlé touze

těm čárům svým, ó, mocný čaroději!

Kde bolestí a beznadějí zryt,

zřel’s vlastní duše obraz před svým zrakem:

zář – dobro – krásu deroucí se mrakem –

temno – svit.

Ó, pozdraveno budiž svaté světlo,

dárkyně žití, rozvoje a zdraví,

ve všem, co plá tu, usmálo se, zkvetlo,

co pne se výš, co pouta ledná taví;

ne v slunci jen, když vstouplo na zenit,

i v každé kapce rosy, jež se leskne,

když vstává Den a zapuzuje teskné

temno svit!

Leč požehnán i ty buď, temný stíne

hlubiny lesní, černorouché noci,

jenž učíš hloubat, ryješ v mysli líné,

ty, jenž jsi vzpourou proti tvrdé moci;

bolesti, která očisťuješ cit,

zlo, které k boji napřímuješ ducha –

ó, bratry jsou a v obou božství tucha:

temno – svit.

Ne, rub a líc jsou jedné látky jen,

když osnova jest jeden, druhý útek,

ó, dát je lidstvu oba – jaký sen! –

Vzlet radostný i přemítání smutek,

stesk věčné touhy – jasný plesu klid,

jak ty je dáváš, tvůrce velký, lese,

kde podle sebe měkce, tiše stře se

temno – svit!