TEMNÝ POKOJ

A srdce-li je zabolí,

učiní lidé cokoli.

Ten bolesti své škaredé

v daleké kraje ujede,

jiný se rozhod’ pro sklenku

a jiný střílí milenku.

Než rána ránu nezhojí.

Seď, radím, v temném pokoji!

Když tma a tma a ticho je,

z tmavého tvého pokoje

jak daleko je do světa!

A temnota jak zaplétá

do nezvyklých tě reflexí!

Před slovem, zvukem utek’ jsi.

Když tma a tma a ticho tu,

skoro jsi unik’ životu.

Ne herec, divák už jsi jen

od sebe sama oddálen.

Jak malicherným se ti zdá,

co chvíle bere a co dá

a kterak více znamená

nicota hmotně viděná!

Je život ruch a shon a hluk.

Než v tmě té lepší muka muk

než ono mrtvo bezhlasé,

jež obklopí tě, vtírá se.

Tvou bolest lidé nezhojí,

slov výmluvnější ticho jest.

A břemeno-li těžko nést,

seď dlouho v temném pokoji!