Templa serena.

Ční kdesi v daleku na mramorových tesích,

o jejichž úpatí se darmo láme vlna;

mdlý poutník v močálech kol bloudí nebo v lesích,

však visionů jich jest jeho duše plna.

Je vidí před sebou jak věže Montsalvače,

jak báně hvězdnaté edenských monastýrů,

kde lačnou duší svou a zmdlenou tíhou pláče,

by v posled přiklonil ku plné číši míru.

Jak bájné mečety před zrakem jeho rostou,

jak vzdušné pagody se sterých zvonků písní;

ó kterak dospěti k nim s duší děcka prostou!

Co sladkých ještě snů mdlá duše jeho vysní!

Ať v nich se Irmensul či přísný Jahve skrývá,

ať vlídný Ježíš tam se ku trpícím sklání,

zvěst o nich ve srdcích všem opuštěným zpívá

a láká k věčnému tam lásky přijímání!

Ční kdesi v daleku, to dál se přejít musí,

ten močál přebrodit a skalisko to slézti,

vše v duši potlačit, co svírá ji a dusí,

než vzkvete na dně jí modravý lotos, štěstí!

A jak jen rozkvete, tu jako náhlým divem

se dálné obzory otevrou v lepší kraje

a v luny opalu tak dojemném a tklivém

se pro vždy vyplní ta o nich krásná báje.

Ó dómy pokoje! Ó chrámy míru, ticha,

vy luzné ostrovy na ňadrech bouřných moří,

k vám duše ztýraná a unavená vzdychá

jak plavec k majáku, jejž spatří na předhoří!

Ó dómy mystické, ó přístavy, ó stíny,

jež v duši padáte již ve objetí tuše,

jak dojíti jen k vám? Lze výš, lze do hlubiny,

čím při tom musí dřív nám vykrvácet duše?

Je třeba zapřít dřív, čím v mladosti jsme vzpláli?

Je třeba zdeptat dřív, co kdys nám slulo božství?

Je třeba slézti vše kol netečnosti skály

a bradla zhrdání, jichž kol se kupí množství?

Jak staří asketi je nutno zbičovati

svou duši do krve; než vaše na cimbuří,

jež lidstva ideal svou věčnou zoří zlatí,

se vyšplhati lze, mít lví spár a pléc tuří?

Ó sedmikráso niv, ó pěnice ty polí,

kam touto závratnou chceš odhodlat se drahou?

Máš v sobě síly dost, než staneš na vrcholi,

a síly, pravdu tam bys objat mohla nahou? –

Ční kdesi v daleku – a noha chodce vázne,

však svítí do srdce jich okna ozářená...

Ó cesty úpalem, ó cesty v noci mrazné,

ó nohy zemdlené, ó duše unavená!

Však ony ční a ční a do tmy planou věkům,

to smyslů šálení, když začnou se zas dálit,

či moh’ bys, zbabělče, podlehna pýchy vztekům,

jak druhdy Herostrat je v duši vlastní spálit?