TEMPO ŽIVOTA.

Kde jsou doby idylické

s bezebouřným chodem svým!

Prosté klidné žití lidské

jelo vozem formanským!

Teď vše pádí v divém shonu

tramem, autem, rychlíkem,

křídly šumných avionů,

leviatanem – parníkem!

Díly světa spjaty dráty,

dálky mizí, zkrácen čas –

hvězdy údivem jsou jaty:

kdy že spoutají i nás?

Nervy lidstva utrýzněné

touží po odpočinku –

marně! Neklid dál je žene

neztratit ni chvilinku!

Mrtví klesají – lze dáti

pohřeb jim, hrob nákladný –

želet jich však, vzpomínati?

Nelze, nelze, není kdy!

Po spirále nekonečné

dál se žene lidstvo – kam?

v touze bolestné a věčné

k jakým metám, končinám?

A ta touha zdá se míti

účel jenom jediný:

stlačit celé lidské žití

do jediné hodiny –

Do hodiny, do vteřiny,

na jediný letmý mžik!

Blesk, jejž porodil mrak siný,

mih se, zasvítil a znik!

Utéct všemu – žití – světu –

svému já – být vehnánu

po kratičkém rušném letu

v bezvědomou nirvanu.

Snad se cítí v podvědomí

katastrofa jakási,

jíž se vesmíru řád zlomí,

zem i hvězdy pohasí.

A to lidstvo žití bídu

nese v temné naději

odpočinku, ticha, klidu,

rychlej k ní a rychleji.