TEMPORA MUTANTUR. (I.)

Kdys o lásku jsem Boha prosil,

každému padal do náruče;

v les nadarmo jsem dříví nosil,

teď prosím jen o krůpěj žluče.

Neb s láskou – dím to mezi náma –

je hotov brzy člověk v žití,

ta dáma mnoho chce a klamá,

to ambra, která nenasytí.

A srdce hladovo je stále,

v něm touhy plamen věčně žhavý,

a život valčík v karnevale

a pouze žluč – ta dobře tráví.

Tož prosím, pane na výsosti,

bych na tvém slavném hodokvasu

moh strávit maso jako kosti

a nemusil se báti času,

jenž, lačný pes tvůj, stále čichá

a hosty tvé pod stolem tahá;

platí-li něco mužná pýcha,

platí-li něco k výši snaha:

Ať v buben změny bez ustání

Smrt, tambor, hnáty svými tluče:

Ne soucit víc, ne milování,

jen žluče dej mi, hodně žluče!