TEMPORA MUTANTUR. (II. (HNED ZA PŮL HODINY.))

To napsal jsem? – To není možná!

a přece poznávám svá slova;

teď rád jsem, že má přání zbožná

jsou „slova, slova“ Hamletova!

Jak dítě, které bylo bito,

se k matce tulí vzlykající,

mně skoro oněch slov je líto

i prosby té se rouhající.

Svět sám zlý dost. Nač v hněvu plamen

polínko svoje přikládati?

On tvrdý dost – nač vlastní kámen

v řež všech proti všem přidávati?

Kdos ranil mne. Jest jemu lépe,

že vychrlil jed svojí duše?

Dal vášní hnát se, dítě slepé,

psal, jednal šíleně a hluše.

A rovnat já bych měl se jemu,

dát zaslepit se, zapřít lásku?

Snad cynicky se vysmát všemu

a utrhačství vzíti masku?

Ne! Jak se komu zalíbilo!

Hrob srovná nás a vnuk juž pozná,

kde vzplanul hněv, kde srdce bilo,

jak mezi nimi propast hrozná!