Ten Blaník tu, jak němá v bolu skála

Ten Blaník tu, jak němá v bolu skála

je pod hvězdou ve spánku pohřížen,

a dumný, veledumný jemu sen

ta minulosť kol hlavy obestlala.

I má tak vlasť jednou a tvrdě spala,

a nežli vzešel nad ní spasný den,

jen tak pomalu, zvolna, zvolna jen

se k životu ze spánku probírala.

Teď žije zas! A proč ten Blaník starý

tak dumá ještě, jak by kryl ji sen?

proč v radosť nemění ty smutné tvary?

Aj ví to stařec, ví to přezkušený,

a proto stojí v dumách zachmuřený,

že nepřišel, že svítá teprv – den!