Ten konec!

Ach, kdyby nebylo jen toho konce!

Tak řeklas krásnou uklánějíc hlavu,

jak celý život s boji, trudy všemi

by moh’ nám býti ještě pro zábavu!

Jak všecko snadno by se unést dalo

i hořkost resignace i shon všední

i touha křičící vždy: Málo! Málo!

sny marně z noci deroucí se ke dni.

Ach, kdyby nebylo jen toho konce!

A trpce stáhla se tvá ústa dětská

a mně se zdálo, o ta prostá slova

že rozbíjí se naše moudrost všecka.

Já v duchu viděl ferneyského kmeta,

o konci tragedie jak děl s šklebem,

o hroudě, která na rakev se metá,

v níž loučíme se s peklem jako s nebem.

Já v duchu slyšel Sofokleův choral,

jenž nezrozenu býti lepším soudil,

a v čela rýhy, které čas mi zoral,

já cítil, děsu mrazný pot jak proudil.

A tiskna tvoji ruku křečovitě

já cítil smrt, jak divokého honce,

jak s křikem hází po nás již své sítě...

Ach, kdyby nebylo jen toho konce!