Ten pravým jenom prorokem

Ten pravým jenom v světě prorokem je,

kdo zrakem orla v srdce lidské zírá,

ne v prach a bláto nuzné této země:

kdo zžehne lampu volnosti a klidu,

když lidstvo celé kryje noc, tma čírá

a pláč se žen i dětí klade kolem:

kdo s utajeným, pohozeným bolem

vynáší prapor nad hromadou trupů,

kdy hejno káňat, jestřábů a supů

se na ně lačném ve úskoku řítí:

kdo svolá hlouček bojovníků slední

a slovem boha připravuje ke dni,

v němž bratr stiskne bratra v milování:

ten, komu lidstvo plvá v čistou tváři

a hymnu smíchu prospěvuje v chóru

a vězní pouty pustém ve žaláři!

Ten pravým jenom andělem je s nebe,

kdo na svůj mrtvol šiky lidstva staví

bez věnce slávy kolem vlastní hlavy,

kdo mroucím slovem bujnou zdvihá palmu

a káže sílu sám jsa slabý, chudý,

kdo uzřel dennici plát na obzoru

a zaslech’ jasot z hrdel tisícera

a musel sám, sám položit se k spaní! –

Když bídný svět už všecko, všecko vzal mu,

ponechal smrt, a žaly, stony, trudy,

jen oči ze skla, utrpení sterá!

Ten pravým bohem lidstva budiž zvaný,

kdo jako matka k srdci svému sáhnul,

dal pohár tomu, po vodě kdo práhnul,

kdo hladil čelo zkrvavělé z rány,

kdo velkým hymnem lidstvo rozpěl celé

a zval je lidem z kmene Israele,

kdo ze srdce ho zpíval, k srdci snesl,

a když svět rozplynul se jeho zvuky,

vzal trpě jedu z žoldnéřovy ruky –

dozpíval píseň – a pak bídně klesl!