Ten svatý mír mít ticha, klidu jen,

Ten svatý mír mít ticha, klidu jen,

jejž vločka má na čistém štítu hor,

když majestát jich, sněhem poprášen,

bez závrati zří v dál a bez opor.

Ten světlý mír mít, slunce v paprscích

jejž z rána rozesílá s výšin svých

jak směry cest, kreslené do šipky –

ten čistý mír, jímž potoků zní smích

a jenž je v šumu větví rozpjatých.

Ten teplý mír, kdy země vyhřátá

v náruči své svět teplem oblije

jak ohně zář pro obět rozžatá,

jak skrytá svátost v taji hostie.

Ten věčný mír, kdy zítřků prchavých

již není, malomocných nadějí,

kdy pochybností není váhavých

a marných snů. – Být v květu krůpějí,

atomem ve vesmíru – plynout – snít –

mír věčný sklenout nad vším, v srdci svém

jak nerozdané tajemství jej mít!