TEN TICHÝ ROMÁN!

Ten tichý román! – Cesta parkem tím

a v ní ty oči, jež tak sladce pálí –

ty oči, jež se vyhýbaly mým

a jež se na mne nikdy nedívaly:

a z mála tak přec román vyrůstá,

nad světa křik své kapitoly zvedá,

v něm Psyché prst si klade na ústa –

Pst, Tajemství, má černovlásko snědá!

Ta jitra, dny a měsíce a rok!

Čím jste mi byla! Co jsem pro Vás prožil!

To báseň, báseň! A do jejích slok

jsem předivo tak důvěřivě složil, –

to předivo tak tenké, tkané snem,

že chvělo se při každém zavanutí,

že slovem, potkáním neb pozdravem

jsem bál se strhati je k zahynutí! –

Ó, přítelkyně květů májových,

ó, družko růží, jímavá a tklivá,

ó, květinářko dobrá v cestách mých

a jak ty květy vždycky mlčenlivá,

loučím se s Vámi bez otázky zas –

já na obtíž Vám nikdy nechtěl býti –

věřil jsem ve Vás, třeba neznám Vás,

a doved’ jsem Vám vždycky s cesty jíti:

ó, buďte šťastna, buďte šťastna vždy,

vždy noste růže – já už chci jen trny,

a šťasten jsem, že v paměti mi tkví

Váš obraz v květech celý, bez poskvrny –

A zas jdu sám – To projel jenom blesk,

a teď už zas má krajina je tichá,

zas marné touhy splývá po ní stesk,

a z obzorů to na noc dlouhou dýchá.

Však v noci té vždy uvidím, to vím,

kdes ve tmách dálky oči ty, jež pálí –

ty oči, jež se vyhýbaly mým

a jež se na mne nikdy nedívaly...