Ten ždibec mozku...

Ten ždibec mozku, jenž mi ještě zbývá

po tuhém boji s hmotou, s všední vřavou,

zda vzplane soucitem, zda láskou, slávou,

zda lká v něm Satan, Sirena v něm zpívá?

Já nevím, zdá se mi však od jakživa,

že resignace ledem, vášně lávou

on pouze jásal, žil, a mojí hlavou

střel brokát poesie, jenž tam splývá.

Můž’ unavit se srdce? Pokud žije,

tu zpívá stejně. Básník, proč, sám neví,

vždy s písní patří v svého štěstí trosku.

Cit, vášně záchvěv – věčná poesie!

Ó jakou výhní jsou ty naše zpěvy

s tím sledním ždibcem ztýraného mozku!