Ten zelený soumrak lesní...

Ten zelený soumrak lesní...

v něm kořeny pralesa tlí.

Když vítr běsní –

tu les tě obejme tisíci chapadly

a kořennou vůní tě zmámí

v začarovaný kruh.

Pojď s námi –

šumí ti vstříc.

Mám na svém dně

zakletou krásu

a mechové prohlubně

i vůní hody.

Mám prameny živé vody

a v blízkém vývratu

hloubky, z nichž není návratu.

Unikám kouzlu tomu,

té strašné samotě s ním,

lesním prohlubním,

jež mlčením lákají.

Jdu domů.

Domů?

Vždyť není domova

a soumrak ten

plíží se za mnou životem

jak kročeje zrady.

Snad líp by bylo

skoncovat se smutkem

a ustlat si tady.