Ten život.

Ten svět pln zjevů, jež se v bezdno řítí,

tu nocí tmí se a tam zorou svítí

pln orgie a prostoty a něhy,

kde s pólů ledem tropů palné žehy

se střídají a potírají v tísni,

jak, básníku, chceš zachytit v své písni?

Teď chápeš, proč byl Homer, Milton slepý:

spíš okem ducha lze ten velkolepý

a valný kosmos stihnout, příliš vzpnuli

zrak těla za ním, proto oslepnuli,

neb z jeho zjevů směsí děs vlá tajný.

Toť obrovitý je ten hrozen bájný,

jejž druhdy nesli z kananejské země

na ukázku, by nevěřící plémě

vše divy, které tam jim kynou, zřelo

a s bázní před Jahvé v prach střelo čelo.

Toť hrozen velký, kolik zrn má asi!

Zrn manny, dojmů, citů, hrůzy, krásy

a na všech ideálů chví se rosa

a ty jsi ubohá a malá vosa,

jež těká bzučíc kol a lačná čeká,

kde šťáva z rozpuklého zrnka stéká

a krůpěj stačí ti, bys tvořil světy.

Ó jen se opij šťavou tou! Tvé rety

ať jiné ani šťávy nepoznají!

Svět sám je v svojí skutečnosti bájí

tou největší, ty lepší nevytvoříš

a krváceje nechť se v nitro noříš,

za kapku stojí to, jež svítí zlatem

a kterou zachytí tvá sloka chvatem.

Tak děcko na ňadrech své roditelky

si krůpěj chytá, bující a velký

prs kterou pouští jako perlu bílou.

Ó života jen celou drž se silou!