Ó tenkrát...

Ó tenkrát, kdy jak snivý hoch

já ku hvězdám se často díval – –

ze starých zahrad voněl hloh

a slavík zpíval – –

O zda to vím, co tenkrát jen

se v duši mé jak zázrak dělo?!

Snad anděl Písní nachýlen

mě líbal v čelo!

Snad v citu sladkém planutí,

jež bleskem šlehlo ve hruď chvící,

kdos hvězdné připjal peruti

mé duši snící. – –

O tenkrát věru nesnil jsem –

jak z jara nesní ptáče mladé –

že v srdce, spité bílým snem,

se píseň krade!

Kam poděl se ten snivý hoch?

Hle doposud se k hvězdám dívá –

v sny vzpomínek mu dýše hloh –

a duše – zpívá – – –