Ó tenkrát...!

Ó tenkrát růže kvetly ještě,

a slunce táhlo na západ,

a vzduchem chvěla vůně deště,

jenž na zem sprahlou právě pad’.

My hloub jsme zašli v ticho lesa,

kde chvíli jen se vzduchem nes’

vzdech táhlý brouka, jenž se třesa

do vlhké trávy znaven kles’.

A chvíli jenom trilek ptáka

se s výše ozval nesměle

a tiché tóny ořešáka

kdes stranou z houšti setmělé.

My spolu šli jsme v sladké tuše,

a o čem řeč šla, nevím víc,

a jenom vím, že do mé duše

mi padlo písní na tisíc.

A jenom vím, to tenkrát bylo,

když ještě v poli hořel mák,

a dokud plno růží bylo –

a proto je mi smutno tak.