Teodor Aubanel.

Když do kláštera odešla tvá Zani,

jak granátové jabko temnorudé

tvé srdce puklo; nevěděl’s, z té rány

zrn – písní tisíce že krásných bude.

Krev kapajíc, hle, divy tvoří všude

a v jiných granátů již tuhne hrany,

a provençalské kněžny roucho chudé

tvou zásluhou jest bez vady a hany.

Ó duchu vášní mrskaný a zdraný,

v tvých žilách láva místo krve hřímá

a v slokách žárných, nezkrocených dýmá.

A přece divem, pěvče požehnaný,

moc tajemná tě před pokleskem víže,

ta moc, jež dýše na úpatí kříže.