Teplá hlína.

Dusné vedro u Kostnice, v nebi spousta mraků šedá;

na východu, na severu bouře dračí křídla zvedá.

Na pobřeží Rýnu řeky plno vojska pestrých šatů,

tu i tamo stojí kněží v ornátech i bez ornátů.

Mez nimi Causis s Pálčem, černé duše s bílou pleší,

rozkládají, vykládají, jak se krotit mají Češi.

Podál s Kepkou Václav z Dubé skleslou hlavou v dumách stojí,

úzkost se jim v srdci rodí, myšlenky se v hlavě rojí.

Na komoni před zástupy hrdý Ludvík Bavor kluše,

za ním žáci, mniši, páni, církve římské věrné duše.

Zastavil se Ludvík Bavor, na znamení rukou kyne:

„Rychle dříví! V tomto místě ať ten český kacíř zhyne!“

Zvony zvučí, baby vřeští. Už ho vedou, mistra Jana,

už ho pouty k sloupu váží; u Bosáků zvoní hrana.

Hranice je podpálena, kouř se zvedá výš a výše,

zpitá chasa do plamenů smůlu hází, měchy dmýše.

Oheň šlehá, plane, zžehá; hněvy rostou v přátel lebi,

z Kostnice zní umíráček, mistr zvedá oči k nebi.

S ním za jedno oba druzi v hloubce duše rozechvěni,

slzy jejich rudý plamen na krvavé kapky mění.

Plamen víří, dým se šíří, hluk se množí, luza výská,

Václav z Dubé vzdorně na hruď ocelový krunýř stiská.

Blesky metá z pod obrví, kletbou hrozí ústa siná,

oheň žehá, praská, šlehá; klesá, padá, uhasíná.

Na tribuně císař Sigmund v ústroj jáhna oděn sedí,

tygří oko z liščí tváře do ohně a kouře hledí.

Pyšně sedí, plaše hledí, snad že strach ho v křesle třímá,

snad že tuší, co v tom kouři zhoubných jisker ještě dřímá.

Co v něm výkřikův a pláče, co v něm vražd a hrůzy skryto.

Hle, jak hladké dříve čelo náhle brázdami je zryto.

Snad v šlehání toho ohně palcáty a meče tuší,

jež mu lidem rodné země zatvrzelou stepou duši. –

Dohořela, vyhořela hranice a v popel klesá,

ale bouře rozkvílená odnáší ho na nebesa.

Odnáší ho do severu, odnáší ho do východu,

k šumavským ho nese hvozdům, českému ho nese rodu.

Dokonáno. – V spáleništi vyhrabal kat hlínu zcela,

zelená by voda Rýnu do moře s ním odletěla.

Noc je; blesky křižují se, řeka v šíř i dálku těká,

na spálené půdě kleče Václav z Dubé přílbu smeká.

Hrabe hlínu, až se ruce krví horkou zalévají,

kvílí, hrozí, na meč bije, ústa vrahy proklínají.

Vyhrabal a střelmo do Čech, do kolébky bouře letí,

aby teplá ještě hlína rozpálila země děti.

Spěchal, letěl; jen když v žalu šípnul okem na Kostnici,

šlehla bolest v jeho duši, černé mraky tkvěly v líci.

Zaťal pěsti, zaťal zuby, rudé oko k zemi sklonil;

vraný komoň bystrou nohou o křemeny v cestě zvonil. –

Nad Kostnicí nebe v chmurách, Zikmund noci nespal celé,

nepomohlo přijímání těla Krista Spasitele.

Hrozno, děsno! Blesky v nebi jízlily a hromy zněly,

jak by žhavé meče v boji s palcáty se měřit chtěly.

Rozkáceně černým křídlem bušil vichor v břehu skály,

snad i Bůh a všecko nebe hněvem na ten zločin vzpláli.