TEPLÝ DEŠŤ.

Jak tiše a jak hustě

ten teplý dešť se snes’

a šeptaje a šustě,

jak lásky tichý hles!

A slunce při tom svítí

s modrého nebe v luh,

a v každé kapce nítí

se skvoucí atom duh.

Kam padne, zemi z nitra

to dýchne do dálky –

oč, že tam najdu zítra

již první fialky.

Ó, vítám tě, ó, vítám,

ty, prško teplá, sem,

já ve tvých kapkách sčítám,

co květů skryje zem!

Vím, co teď cítí země,

však též mi bylo tak,

když nahnul se kdys ke mně

tvůj čistý modrý zrak.

Já skloněn, seděl němý,

ty zřela’s do dáli,

a náhle na ruce mi

tvé slzy padaly.

Zrak zvedám, plný žasu,

však nežli zved’ jsem jej,

ty na hruď v štěstí jasu

mi skryla’s obličej.