TEPRVE VČERA.

Já postih’ tvůj výraz. Věz teprve včera

jsem postih’ tvůj výraz. Ty’s hleděla v zrcadlo

a zoubky své cenila’s do toho šera,

do smutného ticha, jež síní mou zavládlo.

A v chvíli té bizarní podoba sterá

mně zakmitla mozkem. A mrazivě dopadlo

to ticho v má prsa – však z mračného šera

jen zoubky tvé zářily v blysknavé zrcadlo.

Tam zřela jsi dlouho!... Tvé rety se nesmály!

A podoby zvířecí šerem se míhaly –

já před jejich zuby své rámě chtěl skrýti,

jež posud tvé ohnivé kousnutí cítí!

Sám seděl já v koutku a v zrcadle blýskaly

dvě řady tvých zoubků – tvé rety se nesmály!