Terciny melancholické.

Ve vůni šeříku a mroucích fijal vzdechu

se v černých lilijí mdlou náruč slunce kácí

na ňadrech noci spat ve stínů cudném spěchu.

Ve přítmí tajemné teď skutečnost se ztrácí,

a neurčitým snem vše v touhách tiše splývá,

kdy v černých lilijí se náruč slunce kácí.

Vzduch čímsi jitří se, co na dně srdce zpívá

jak citů neznámých bolestná harmonie,

s níž neurčitým snem vše v touhách tiše splývá.

Vzplál měsíc s hvězdami tmě s ebenové šíje,

jich září příroda se celá chví a stená

jak citů neznámých bolestná harmonie.

Tak láska chýlí se snů hudbou roztoužená,

do srdcí nemocných se tóny svými řítí,

jichž září příroda se celá chví a stená.

Mým nitrem zmítá se to sladké vlnobití,

dech lásky ztracené, jímž hořká vůně sálá,

v mé srdce nemocné se v divých tónech řítí.

A k té, jíž otevřít má duše vždy se bála,

má touha nesmělá na křídlech šera stoupá,

v dech lásky ztracené, jímž hořká vůně sálá.

Jak stádo labutí se v měkkých proudech houpá,

v snů jemném vlnění, z nichž její zjev mi kyne,

má touha nesmělá na křídlech šera stoupá.

Co zapomnění kol se proudy lijí líné,

a měsíc v zřídel šum se spouští stromů listy,

na bledém čele v snech, z nichž její zjev mi kyne.

V tom cítím polibek tak chvějící se, čistý.