TERCINY.

Jak smutně vítr venku naříká,

jenž suché listí hází do oken,

že třesou se, když lkavě zahýká!

Noc nepřišla a přec už není den:

den bez soumraku za mraky se tratí.

Hlas zvonku urval kvilný bouře sten.

Však světlo v krbu komůrku mi zlatí

a nahražuje soumraku mi svit

a praskot ohně smutný čas mi krátí.

Už plní teplem uzoučký se byt:

ať vichřice si na okna jen tluče,

přec v duši stoupí večerní mi klid.

Jak suchým dřívím plamen skáče ruče,

a sotva ustál, zase vzplápolá

vždy výše šlehat z popele se uče!

A oko přimhouřeno dopola

se nazpět v světlo minulosti hříží

a upomínky k světlu zavolá.

K mým nohoum usedlas; tvá hlava níží

a na můj klín se ticho ukládá.

Tak dlíš a ruce spjaté držíš v kříži.

Kol nás se pološero rozpřádá;

a ticho – jenom oheň hovoří,

jenž na tvé čelo svit svůj nastřádá.

A jasněji když oheň zahoří

a plamen praská, jak by mluvit chtěl,

tvá víčka zamknutá se otvoří:

Tvůj zrak se ke mně zved’ a v něm se skvěl

blesk: – ticho zas a šero – ruka má

tvůj hledá vlas – zrak v ohni poutkvěl,

jenž ticho dohořívá: – zhas – a já –

já jsem zas samoten; a bouře lkání

už mlkne: někdy okno zaznívá –

Vše ticho: hlava má se k spánku sklání.