TERCINY.

Máj zvonivý jsem potkal cestou k smrti;

však když jsem jej chtěl drsnou chopit’ rukou:

šleh’ v moje sny a teď mé touhy drtí.

U rozcestí, kde Povinnost je rukou,

šat bílý mihl se mi před očima – – –

To eden zachvěl mojí starou mukou.

Až duch můj, jenž Tě silou obejímá,

„buď mojí“ v sluch Ti všeptne roztouženě:

ráj nezavírej, který v Tobě dřímá.

K tvé otázce, zda žiji spokojeně,

„hleď,“ odpovím, „co bídy je v mém žití“ –

Ach ne, to nikdy nelze poznat ženě.

Mně vzpomínky jen smutkem v cestu svítí,

o lásce žhavé utichla již píseň,

v hrob mládí nasypavši aster kvítí

a na rty otázku a v duši tíseň.