TERESA DE CEPEDA.

Ó, přísná svatá, zostřivší řád kázně,

že vlastní řehol prvá odpor zvedla,

jež vidin sta jsi v askesi své shlédla

a kromě boží nepoznala bázně,

jíž neduh zlý dost nenes kruté strázně,

ni andělův meč, po němž krev ti ssedlá

nad probodeným srdcem v ráně zhnědla,

jíž v mystiku dost nikdy stoupat srázně,

radš zří tě v barvách světlejších mé dumy:

půl děcko krásné jako snů mých paní,

vlas aureolou se ti zlatí skrání,

a bílé zoubky stěží smích jen tlumí,

kdy s tetou davem seňorů jdeš, v skrytu

co doma sirvent skládáš plný citu.