Terra sancta.

Kde sladký nard, jenž žhavou slzou padal

v tůň lesů jak noc temně zářící?

kde balsámu keř, který k měsíci

svou vůni dech’, již v žáru slunce střádal?

Kde bílá stáda a jenž písně skládal,

hoch snivý tklivě harfu hrající?

kde cedrů sbor jest dumy pějící,

jež sladký Zefýr v stínu jejich spřádal?

Vše zmizelo; jest skála nahou teď

a země sprahlá jakou odpověď

mně lkajíc dá: proč pustinou je pouhou?

„Já milovala kdys! a v květech plála,

kam sstoupla noha Její, i má skála:

teď zmírám jak tvá duše po Ní touhou!“