TERRA TRISTIUM.

Znám jednu smutnou zemi –

je dlouhá na sta mil,

vzdech úpí stromy všemi,

a všemi lomy kvil.

Jen tu tam kvítko pučí,

je na smrť ubledlé,

má kalich plný žluči

a krve usedlé.

Tam řeky černé táhnou,

a zdroje bez písní,

a rty-li k nim se nahnou,

jen žluč je potřísní.

Tam za každým tvým krokem

cos sípá, šepotá,

strach za tebou jde skokem

a v tobě tesknota.

Tam skřivan letě k nebi,

nezpívá – pláče jen;

noc hrůzou snů se šklebí,

jich splněním je den.

A oblohou té země,

jsou smolné oblaky,

hrom do nich mumlá temně

a honí přízraky.

A soumrakem té země

jsou davy zoufalých,

rty hryžou a jdou němě,

neb mají v duši hřích.