TERRACOTA

Má hlava šedá, bláhová

se probouzela poznova,

až chýlilo se k ránu

a v pause mezi ševely

mé smysly mluvit slyšely

řeč sošky z porculánu.

Ač subtilní a ztepilá,

tak žhavé řeči mluvila

a vymýšlela pro ty,

již v duchu rádi zesmilní

i k přelomu jsou náchylni

jak sošky z terracoty.

Pod vykasanou košilí

se svižné nožky svítily

a dravě plály ze tmy,

však z jiných bylo zříti vnad

jen to, co možno ukázat

před užaslými dětmi.

Chop, hliněný se panáku,

těch nevídaných zázraků

a v pasu tělo prohni

a sevři ruce bezcitné,

ať podruhé se ocitne

zas terracota v ohni!