Tersana.

Utich’ Stambul, západ vykrvácel,

téžké mraky lehly na mešity;

ve mračnách se třpytný bajrák ztrácel,

slastí spita duše islamity...

Nad Tersanou tíše trůní pustá,

ale chmurně stěny, husté mříže

lépe mluví nežli sterá ústa,

Tersana jež krutě pouty víže. –

V tmavé kobě v rozedraném šatě

leží muž a v dálku sílá hled.

Luna zdá se tonouti dnes v zlatě,

a bůh ví, zda vězni naposled!

Dávno v prsou tužba vymřela mu,

dávno naděj v duši vyzněla –

padla slza na prohnilou slámu

a noc křídlem nad ním zachvěla...

Bolesť kmitá tváři těžko snící,

dlouhý vzdech se z ňáder vyvlní – –

„Neodcházej, neodvracej licí,

ať mé nitro slastí naplní!“

Došeptal – slyš, vrzla děsná brána! –

„Jednou cestou šli jsme života,

paprsky nám byla posypána,

na konci však stála Golgota – –

Zříš tu ženu? Že jí srdce puká?

Domovino, tvé to líce jest!

Tisícerá snášeť budeš muka,

než své palmy uzříš ratolesť! – –

Konstantine...“ Opět řinčí brána:

nový vězeň k druhu přistoupil...

„Ano, paprsky nám byla stlána,

o něž, Dimitriji, vrah nás oloupil!“

Padl spánek se spáčových zraků:

hledí kolem, vzkřikne poděšen –

v hroznějším se nikdy žalář mraku

vězni nezdál z mříží těch a stěn...

Však již náruč ohnivě ho svírá,

že ni vzdechu nelze pronésti;

srdce pukající, neumírá,

ale stená v divé bolesti:

„Bulharsko mé, Bulharsko mé chudé,

kdy tvůj národ paže povznese,

věčně Stambul krev tvá kropiť bude,

nikdy pout svých Bulhar nestřese?

Kdy se vrah tvůj bíti bude v líce,

z vilných skrání vlas kdy bude rvát,

kdy se kříž náš zastkví z půlměsíce,

kříž náš zhanobený tolikrát? – –

Když tě vydal fanariot spiklý,

Dimitriji, v ruce tyranů,

když tě v poutech ztupeného vlíkli

s rouháním a láním v Tersanu,

tehdy hory urvaly mne tobě,

tehdy mřel jsem po tvé náruči:

nuže, mám ji, s tebou hynu v hrobě,

nechať výstřel tedy zahučí!“ –

Těžké kroky zavzní ku žaláři,

rachotem se brána rozletí,

příšerně se katův líce září –

bratři padli sobě v objetí...