TERTIA MANU.

Řad bílých oblatů – žalm v ústech na ozvěnu –

skráň k postřižinám kloní v gremialu plenu,

ne v stáří vetché dlaně slzy mládí skrýti:

vždyť touha letmo spěla z osudí los odříkání vzíti!

Jdou světa zajatci to Bohu na výměnu.

Kštic poutce střiženy – – Skráň volná vděčně cítí:

sněť oliv odevzdaně výkupem jí k věnu.

Peň modliteb však bouř-li drsnou pěstí chytí

a květy rve a rve – mír, vidin slibnou cenu?

List snětí zdraných vichor honí sadem,

vír života v prach slunné květy smetl,

by duše v bolu mřela bez ovoce hladem?

Leč zdravou dření proudí míza dál – – Jí nutno,

peň jarem v nově příštím bohatě by vzkvetl!

Do květů budoucích však duši k smrti smutno – –