TĚŠÍM SE...

Těším se, jak přivinu se zas na tvá ňadra, země,

v zelených kobercích, ve vlnách rozhýčkaných nálad,

rozkochán nebem v širokých kruzích blankytu

a do sebe zabrán, tak do sebe...

a na té prostičké života struně

slyšeti budu jen jako liany ptačích rolniček,

z večera jak je neznámá ruka od stromu k stromu

od keře a stébla k stéblu tichounce zavěšuje;

jako příval neznámých radostí vpiju tu rozkoš,

jimiž celé tvé evoe, země, se rozlívá tělem,

jimiž duše celá je echem sbájených hájů,

ve kterých hynem, výskáme a v smrti se obrozujem s touhou.

A jsi ty, země, škádlivá, když mládneš, jak dívka

a jsou tvé oči uhrančivé, země, kdo jim nerozumí

a ve tvých vlasech hudba skryta divoké harfy.

Ó večere, kdy poprve se zas rozznívá jaro

v zelených kobercích, ve vlnách nálad rozhýčkán

já zpívám tě a tebe, matko země, cítím, matko jara,

a líbati musím šťasten rosné slzy tvých bolestí,

pod kterými tvoje i moje tajemné květy, ah, písně pučí...