TĚŠÍN (I)

Z večera onoho mám dojem rány,

takový tupý, těžký dojem rány.

Ale vy znáte, že i těžkou ranou

se neumírá vždycky, žít je nutno,

je nutno žít a smáti se a mluvit,

a snad též třeba vašich autografů.

A tož jsem hledal ve svém zápisníku.

Půl básník v něm, půl politik tam mluví;

poznámky k řeči, poetické torso

a nutná politická intervence.

Tož hledal jsem a jak jsem listoval v něm,

skizzu jsem našel básně nedopsané.

Tenkráte na jaře, jda po nábřeží,

stín válečných let jsem tam vyvolával,

rozváté do všech světa koutů druhy.

Volal jsem doby, kdy jsme důvěřivě

v nejtěžších chvílích zřeli na Hradčany.

Živé i mrtvé do zbraně jsem volal.

A jak jsem četl, náhle zamrazilo.

Poslední řádky zlomku toho zněly:

„Osude přísný, tvrdý, neúplatný,

za hříchy vůdců nepotrestej lid.“