TĚŠÍN (II)

Já nežaluji. Tupou ránu cítím

a s touto ranou povleku se žitím.

A budu bít se, jednati.

Verš z mládí ovšem smysl míval jiný.

„Kde nepomohou slova ani činy,

každý se odvrátí!“

Já nežaluji. Cos jen bolí strašně.

A nechci marně oživovat vášně

a zvětšovati pohromy.

Já nežaluji. Chtěl bych jen, by rána

čekána dlouho a přec nečekaná

vyburcovala svědomí.

Oh, neklamte se: příliš v Čechách dřímá.

Cíl veliký už není před očima.

V nás odpovědnost nežije.

Skryt egoismus pod tolika plášti.

A mluví pýcha, domýšlivost, záští.

Prostředí pro tragedie!

Já nežaluji. Stojím kdesi stranou,

se srdcem těžkým, duší odevzdanou.

Partie není dohrána.

Pracovat dál a jíti bez reptání.

Než kdož jste svědky při Ukřižování,

nekřičte aspoň: Hosanna!

Vám jenom ticho, strašné ticho sluší,

jen tichem mluví pravá bolest v duši,

při které slova nenalézá cit.

Živiti vášně nechci. Nežaluji.

Jen s tupým dojmem rány opakuji:

„Za hříchy vůdců nepotrestej lid!“