TESKLIVOST POZNÁNÍ.

Kudy chodím, teskno je mi pro mé touhy nesplněné,

pro vidiny snů, jež vždycky nedosněny záhy ztratím,

pro to listí urvané mi, které vítr v dálku žene,

a pro kraje opuštěné, do nichž se už nenavrátím.

Na mé pláni vřesy kvetou nízko jen svým drobným květem,

při západu jen sem někdy zpozděný pták cestu ztratí,

a tak bloudím, a má mladost sama jde už někde světem,

a já svadnu nezužitý jako tráva na souvrati.

Když jsem zpíval na tržišti svoje osamělé žalmy,

nikdo při nich nezaslzel, nikdo neusmál se ani,

a když v touze dlaň jsem vztáhl, nikdo svoji nepodal mi,

a kdo podal, nestiskl ji, nedotkl se mojich skrání.

Jen ty snad bys pochopila, a snad to i k štěstí stačí,

třebaže se pel mých květů dávno v hluché prázdno sprášil,

a přec, když chci do klína ti hlavu sklonit v tichém pláči,

vždy se vracím, abych se rtů úsměv tobě nezaplašil.