TESKNICE

Tak malí, říkám si; a snad to cítím pouze.

Zdá se mi, cizí že jsem mluvil řečí.

Můj přítel buď, můj nepřítel buď větší,

buď větší v lásce, v záští, větší v touze.

Tak malí, dím. Zní krátká slůvka dlouze.

Budou jak alarm v chvíli nebezpečí?

Doma i v světě kéž zřím velkost něčí:

Netonem’ v moři, skoupem’ se jen v strouze.

Tesknice zlá, tesknice velikosti

mne prožrala až do morku a kostí.

To vše, co zřím, to vše mi nestačí.

Oh, víc a výš! Přes trní, bodláčí!

Namísto nehod kéž zřím tragiku!

Smutno mi z pidimužíků!