TESKNICE

Přichází večer a usedá na prahu domu tvého.

Přesmutné oči v loktuši tmy!

S přesmutným pláčem usedá na prahu srdce tvého..

Křik světel, křik hudby a hrůzný křik

křepčícího světa

řve v uchu jak moře ve škebli.

Světlo a hudby a skřek a křik –

znamení kletá,

a ďábel jimi neskrblí!

„Ty však, ó smutná, odjinud jdeš,

ke mně jdeš tiše, přisedneš.

Odjinud, ze země ticha a míru,

z horského svatého monastýru.

Tvá ruka se chvěje, když u mých vrat

za kliku bereš několikrát.

Pak vstoupíš tiše a usedneš

a ruku položíš na mou hruď.

Bůh Ti buď milostiv a mně též,

spravedlivě nás oba suď!“

Vyzvání venku v tmě klekání,

křesťanská srdce zve k pokání.

Den se nachýlil, smutně jdou

stíny za stíny zahradou.

Ospale hlesne v křoví pták.

Hodiny úpí: tik – a tak..

Přesmutné oči v loktuši tmy

zří na mne z hrůz života mého.

Slavný je hlas světa nesmírný,

slavnější však jest nesmírné ticho jeho.

Velký jest člověk v halasu tohoto světa,

pyšný – a nic není nad něho.

Ale v tichu.. svět i on není než nic..

Ale – je Bůh..

A je Vše..

Tesknice přichází večer, usedá u domu tvého.

Ne úzkost smrti – života úzkost jde za ní..

A je to úzkost hrozná, palčivá, nejtěžší z všeho!

Zvon venku vyzvání.. doznívá..