TESKNOTA V SAMOTĚ.

Kdybych věděl, zda tu někdo šel

přes pole, ó pole rozorané,

ať již mlčel nebo píseň pěl,

kráčel zvolna nebo rychle spěl,

v obzory se ztratil zotvírané,

šel bych věrně za ním.

Kdybych věděl, že je pekla plam

jeho duše, otrávená žitím,

nebo že je satan mocný sám,

silný zlem a neustálý klam,

šel bych za ním, i když vím a cítím,

že své srdce zraním.

Kdybych věděl, že má teprv žít’,

až tmy lstivé skryjí cesty jeho

a jen očí uhrančivý svit

noc jak hvězdy bude v sobě mít’:

na něho bych čekal, neznámého,

do jitřního času.

Kdybych věděl, které ze všech jmen

vyvolil své duši za znamení,

v něž by vtisknut’ byl i jeho sen,

volal bych je, ať od skalních stěn

vstříc mu letí jako bouřné hřmění

pozdrav mého hlasu.