TESKNOTA.

To rád bych věděl, co kdys v umírání

mou slední bude myšlénkou a tužbou!

Zda hlesnu s úsměvem: Teď šťastně umru

a s polibkem mé vetché tělo stuhne,

když stařec dětinský si stvořím na hrob nápis – – –

Či zatnu zuby, smáčknu slzu v oku

a zakleju: je pravdou jenom bolesť

a přát si budu, bůh by v nebi trónil!

Neb hlavou zavrtím svou ruku v rukách přátel,

stesk v líci vzdychnu: Dnes jsem došel cíle,

já přemýšlel a sebe, život neznám – – –

Snad za zdí smrt, co píši již se šklebí

a znáhla na mne kývne, a já půjdu

jak náměsíčník mlčky vzbuzen ze sna. –

To rád bych viděl to své umírání!

Zda v noci zemru za hukotu větrů,

či statisíce hvězd mně blýskne pozdrav,

neb den se bude smát a dumat západ

a na okno mé slétne modrý motýl,

neb bude padat sníh a strom mně v resignaci

list zhnědlý, zpozděný jak smutné psaní vhodí,

či vůni vdýchnu jarních konvalií,

jež otec trhal rád a petrklíčů zlatých,

snad spoustu růží nasypou mně v lože. –

Zda zbude někdo z naší rodiny,

zda ženu svou a děcko svoje drahé

k svým ňadrům přitisknu a bolem pukne srdce.

Snad umru někde sám a vůkol prales stromů – – –

mých básní černé vrány kol se shluknou

a z dálky chorál varhan bude jásat! – – –

Dnes chtěl bych vidět svoje umírání!